Pierra Hadota (1922–2010) jsem řadu let míjel. Kdysi měl přednášku v Praze, na kterou jsem nešel, protože mě rozčilovala moje neznalost francouzštiny. Pak jsem si ofotil jeho knihu Philosophy as a Way of Life, ale nikdy jsem ji pořádně nečetl. Možná je to tím, že od filosofie jsem životní moudrost nečekal (tu jsem čerpal ze svého náboženského přesvědčení). V hnutí filosofické praxe (kde je tato kniha vřele doporučována) ovšem vidím snahu naplňovat to, co mnozí od filosofie očekávají: poskytnout životní orientaci. Podívejme se tedy na Hadotovu knihu. (1995).
Z úvodu A. I. Davidsona:
Metodika pro interpretaci historie antické filosofie
Hadot objevil důležitosdůležitost konkrétního kontextu daného antického textu, protože bez této znalosti velmi snadno text dezinterpretujeme. Např.
Hovory k sobě od Marka Aurelia se zdály po staletí být jen nesourodými poznámkami. Hadot objevil v tomto textu inherentní stoickou strukturu duchovních cvičení (zaznamenanou u Epiktéta):
- cvičení úsudku (logika),
- cvičení tužeb (fyzika),
- cvičení jednání (etika);
Cílem těchto cvičení bylo zapůsobit na sebe, docílit klidu. V perspektivě tohoto cíle a této literární formy (
hypomnemata) dává najednou Aureliův text velmi dobrý a koherentní smysl. Neznalost tohoto cíle a literární formy vedla k mnoha interpretačním chybám - např. v nepodložené psychologizaci, kdy je Aurelius identifikován jako pesimista. (Obdobně byl např. Augustin ve
Vyznáních dezinterpretován jako moderní člověk mluvící čistě o sobě).
Hadot si jako jeden z prvních filosofů dobře povšiml např. Wittgensteinovy literární formy ve
Filosofických zkoumáních. Jejích cílem je
terapie, podobně jako tomu bylo u antických textů. Podle Hadota jde totiž v antických textech primárně o sebe-kultivaci a duchovní cvičení (
spiritual exercises) a jen sekundárně i o teze a dogmata.
Žádné komentáře:
Okomentovat