Tomáš Špidlík - R.I.P.

Je tomu již měsíc a jeden den, co odešel na věčnost kard. Špidlík. Mnoho jsem toho od něho zatím nečetl, nicméně, co jsem četl mě vždy inspirovalo. Vzpomínám si především na dvě knihy:

1. Spiritualita křesťanského východu II.: modlitba. (Refugium, 1999) - v paměti mně utkvěla především myšlenka, že západní křesťané často jednají a pak se modlí, aby jim Bůh požehnal, kdežto východní křesťané se modlí a z modlitby pak vychází jejich aktivita.   
2. Duše poutníka (Karmelitánské nakladatelství, 2004).

První věc, který jsem od kard. Špidlíka četl byl krátký článek v r. 1997 "Dialog s ideovými odpůrci v tradici církve." Přebral jsem z něho myšlenku, že hlavním kriteriem křesťanské orthodoxie není "správná logika", ale "správný duch" (byť osobně jsem přesvědčen, že správná logika je zásadně důležitým prvkem života, který v žádném smyslu není v rozporu s pravou teologií, mystikou a poezií).

7. neděle velikonoční (C)

Sk 7,55-60: Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ ...

ŽALM 97: ... ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, – svrchovaně vynikáš nade všemi bohy...

Zj 22,12 násl. ... kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. ...

Jan 17,20-26: Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:„Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.

----------
Zde je v angličtině komentář Tomáše Akvinského k 17. kap. Janova evangelia (dnešní pasáž je v 5. přednášce, Tomáš postupuje velmi analyticky, dotýká se samozřejmě trinitární nauky, zmiňuje především Augustina (354-430), Hilaryho z Poitiers (300-368), a Chrysostoma (347-407)).

Metafyzické disputace: Předmluva (druhá část)

Pokračování ze včerejška (13.05.2010):

"Tedy z této příčiny, třebaže jsem byl zaneprázdněn důležitější prací na komentářích a disputacích posvátné teologie a jejich publikací, byl jsem nucen na krátký čas přerušit či spíše zpomalit postup této své práce, abych mohl se všemi a k veřejnému užitku sdílet to, co jsem před mnoha lety o této přirozené vědě [tj. metafyzice] jako mladík vypracoval a veřejně nadiktoval, abych text po letech alespoň znovu přehlédl a vypracoval. Když se totiž objevily mezi disputacemi o božských tajemstvích tyto metafyzické nauky (dogmata), bez jejichž poznání a pochopení stěží někdo anebo spíše vůbec nikdo nemůže ona hlubší [teologická] tajemství důstojně probrat, byl jsem nucen často do božských a nadpřirozených věcí zamíchat nižší otázky, což je pro čtenáře nežádoucí a málo užitečné. Jindy jsem také, abych se vyhnul tomuto problému, vyložil v těchto [metafyzických] otázkách svůj názor jen krátce a od čtenářů jsem vyžadoval jakoby nahou víru. Tento postup mi byl nepříjemný a jim by se právem mohl zdát nepřístojný.Tyto metafyzické principy a pravdy totiž s teologickými závěry a rozpravami souvisí do té míry, že když by se jejich vědění a dokonalé poznání odstranilo, vědění teologických závěrů by bylo nutně podlomeno."

Hanc igitur ob causam, quamvis gravioribus sacrae theologiae commentationibus ac disputationibus pertractandis et in lucem emittendis sim distentus, earum cursum paululum intermittere vel potius remittere sum coactus, ut quae de hac naturali sapientia ante plures annos iuvenis elaboraveram et publice dictaveram, saltem successivis temporibus recognoscerem et locupletarem, ut in publicam utilitatem omnibus communicari possent. Cum enim inter disputandum de divinis mysteriis haec metaphysica dogmata occurrerent, sine quorum cognitione et intelligentia vix, aut ne vix quidem, possunt altiora illa mysteria pro dignitate tractari, cogebar saepe aut divinis et supernaturalibus rebus inferiores quaestiones admiscere, quod legentibus ingratum est et parum utile; aut certe, ut hoc incommodum vitarem, in huiusmodi rebus sententiam meam breviter proponere et quasi nudam fidem in eis a legentibus postulare. Quod et mihi quidem molestum, et illis etiam importunum videri merito potuisset. Ita enim haec principia et veritates metaphysicae cum theologicis conclusionibus ac discursibus cohaerent ut si illorum scientia ac perfecta cognitio auferatur, horum etiam scientiam nimium labefactari necesse sit.

----------

Dnes měl v synagoze přednášku Thomas Graumann, jeden z 669 židovských dětí zachráněných Nicholasem Wintonem. Karel Schwarzenberg oficiálně nominoval Wintona na Nobelovu cenu míru. Dostal ji Barack Obama.

Metafyzické disputace: Předmluva (první část)

V r. 1597 vydal Francisco Suárez (1548-1617) zásadní dílo v dějinách metafyziky. Jednalo se o první vyčerpávající systematické dílo této filosofické disciplíny. Suárez ovšem nebyl v prvé řadě filosof, ale teolog. První část jeho předmluvy (vlastní překlad):

Božská a nadpřirozená teologie, třebaže se opírá o božské světlo a principy zjevené Bohem, pomáhá si taktéž pravdami známými světlem přirozenosti, protože se v lidské rozpravě a uvažování uskutečňuje. Těmito pravdami si slouží jako služebníky a nástroji k provozování své rozpravy a k osvětlení pravd božských. Nejvíce pak slouží nadpřirozené teologii mezi všemi přirozenými vědami ta, která je mezi všemi první a která dostala jméno první filosofie. Jak protože nejblíže dochází k poznání božských pravd, tak protože vysvětluje a potvrzuje přirozené principy, které zahrnují všechny věci a celou nauku podpírají a udržují na živu.

Divina et supernaturalis theologia, quamquam divino lumine principiisque a Deo revelatis nitatur, quia vero humano discursu et ratiocinatione perficitur, veritatibus etiam naturae lumine notis iuvatur, eisque ad suos discursus perficiendos, et divinas veritates illustrandas, tamquam ministris et quasi instrumentis utitur. Inter omnes autem naturales scientias, ea quae prima omnium est et nomen primae philosophiae obtinuit, sacrae ac supernaturali theologiae praecipue ministrat. Tum quia ad divinarum rerum cognitionem inter omnes proxime accedit, tum etiam quia ea naturalia principia explicat atque confirmat, quae res universas comprehendunt omnemque doctrinam quodammodo fulciunt atque sustentant.

Horniny a minerály

Aplikace Aristotelova hylemorfismu nemusí být pro kameny zcela triviální (16.4.2010). Jakýkoli pokus o takovou aplikaci by měl vycházet z nesmírně zajímavých poznatků současné geologie (mineralogie a petrologie). Pár zajímavých citátů z velmi pěkné internetové publikace Stručně o minerálech od Dalibora Velebila (zvýraznění pasáží je ode mne):

"V přírodě se s horninami setkáváme v podobách, kterým obvykle říkáme „skály, balvany a kameny“. ... Horniny jsou tvořeny minerály, a to buď více druhy minerálů (jde o jakési směsi minerálů) nebo méně často jenom jedním minerálním druhem.
...
Minerály (nerosty) vznikají krystalizací z taveniny nebo z roztoku. Krystalizace je proces, při němž se molekuly chemických látek shlukují do uspořádané pravidelné pevné struktury (krystalu). Krystal vzniká (roste) postupným přikládáním atomů (molekul), tzn. že roste od středu ven, na jeho povrch se přikládají další a další vrstvy atomů. Krystalizací je i přeměna vody v led či sníh, přeměna tekoucího medu ve ztvrdlý, vznik námrazy na oknech, tvorba vinného kamene v lahvích a sudech s vínem anebo tuhnutí roztavené oceli.
...
Za krystal bývá obvykle považován pouze automorfně omezený jedinec minerálu – tzv. krystalový mnohostěn. Krystalový mnohostěn se vyznačuje tím, že má na svém povrchu rovné krystalové plochy různých geometrických tvarů. ... Ve skutečnosti jsou krystaly nejen krystalové mnohostěny, ale všichni jedinci minerálů, kteří v přírodě existují, tj. každé jednotlivé zrno, šupina či lupínek v hornině bez ohledu na jeho velikost a tvar. Obvykle jsou totiž zrna minerálů v horninách drobná a nepravidelná, tzn. že jsou to tzv. xenomorfně omezené krystaly, tedy krystaly bez vlastních krystalových ploch na povrchu. Xenomorfní krystaly neměly při svém růstu dost volného prostoru, aby na jejich povrchu mohly vzniknout volné krystalové plochy. Byly omezovány sousedními krystaly, tedy sousedními zrny minerálů, a proto jsou nepravidelná, nerovná, nicméně pořád jde o krystaly. ... Těsné shluky krystalů jednoho minerálu nazýváme krystalové agregáty. Agregát vzniká, pokud současně vznikne větší počet krystalizačních zárodků, které mají při následném růstu omezený prostor. Agregáty bývají uspořádány rozličnými způsoby, rozlišujeme různé typy agregátů: zrnité (jemnozrnné, střednězrnné, hrubozrnné), celistvé, zemité, sloupcovité, stébelnaté, jehlicovité, vláknité, paprsčité, plstnaté, deskovité, vějířovité, lupenité, šupinaté, lamelární, miskovité, atd. ...Minerály jsou přírodní krystalické látky."

Aristotelovo dílo 2

Od Aristotela se nám dochovala řada větších i menších spisů. V nich lze nalézt víceméně jednotnou nauku, jejichž interpretace je poměrně jasná v základních obrysech, třebaže samozřejmě existují spory o jednotlivosti. Použijeme-li (3.5.2010) Aristotelovo trojčlenné dělení plus logiku (όργανον -nástroj), jeho dílo vypadá takto:

Organon
- Kategorie (Cat.)
- O vyjadřování
- První analytiky
- Druhé analytiky
- Topiky
- O sofistických důkazech

Teoretické vědy
- Fyzika
- O vzniku a zániku
- O nebi
- Metafyzika
- O duši
- Krátké přírodovědné spisky (Parva naturalia)
- Zkoumání živočichů (Historia animalium)
- Části živočichů
- Pohyby živočichů
- Meteorologie
- Vývoj živočichů (Progressio animalium)
- Generace živočichů

Praktické vědy
- Etika Nikomachova
- Etika Eudémova
- Velká etika (Magna Moralia)
- Politika

Produktivní vědy
- Rétorika
- Poetika

Aristotelovo dílo 1

Číst texty, které se nám od Aristotela dochovaly, není zpočátku snadné. Aristoteles užívá specifickou terminologii a občas těžko průhlednou větnou strukturu. Některé kapitoly se zdají být sestaveny jen jakoby náhodně. Ve srovnání s Platónovým vytříbeným poetizujícím stylem působí Aristotelův styl hrubě a chaoticky. Zarážející tedy je Ciceronovo hodnocení Aristotelova stylu. Aristotelův text nazývá Cicero ve spise Academica Posteriora (XXXVIII) "zlatou řečnickou řekou" (flumen orationis aureum) a Aristotela chválí Cicero taktéž v krátkém spisku Topiky (I) a De oratore (odkaz jsem nenašel, má být prý 1.2.49). Cicero byl jeden z nejlepších latinských stylistů všech dob, který nešetřil kritikou různých řeckých a latinských stylů, proto je jeho hodnocení zarážející. Lze tedy předpokládat, že Cicero četl jinak stylizované spisy, než které se nám dochovaly. Z Aristotelových "stylizovaných" spisů se nám dochovalo jen pár fragmentů, kdežto to, co se nám dnes dochovalo pod Aristotelovým jménem, jsou pravděpodobně jen poznámky k přednáškám či dokonce jen zápisky jeho posluchačů. Naštěstí, navzdory na první pohled neutěšenému stavu Aristotelova textu, lze z dochovaných textů vyčíst fundamentální principy a argumenty jeho myšlení. A možná daleko lépe než by bylo bývalo možné z jeho spisů stylizovaných, které byly určeny širšímu publiku (zmínka je o nich v Pol. 1278b30; EE 1217b22, 1218b34). U Platóna je situace pravděpodobně opačná: dochovaly se nám jeho spisy stylizované (dialogy), přičemž podle některých platónských badatelů měl Platón i svou "reálnou nauku", o níž se nám ale přímé zprávy nedochovaly.