Pánek o Evropě

Přední český historik Jaroslav Pánek přednesl a publikoval v časopise Vesmír vynikající zamyšlení "Mezi minulostí a budoucností našeho domova: Malá úvaha nad Evropou" (děkuji Tomašovi M. za odkaz). Článek střízlivě a výstižně popisuje současný stav Evropy v historickém kontextu a na závěr dává rady co s tím, mj.:

"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."  

Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)

V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi: 

"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."

Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).

"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."

Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".