Pokračujme teď v expozici Grisezovy etické teorie.
Morální čin spočívá v plně racionální volbě, nemorální spočívá v méně než plně racionální volbě. Každý čin totiž směřuje k nějakému dobru, ovšem ne každý způsob volby tohoto dobra je morálně dobrý. Nemorální volby jsou exkluzivní a vylučují rozvoj a realizaci základních dober u sebe či u jiných. Morální volby jsou naopak inkluzivní a volí realizaci základních dober u sebe či u jiných (do té míry, do jaké je to v dané situaci přirozeně možné). Toto tvrzení lze shrnout do Prvního principu morálky:
Při volním jednání pro [základní] lidská dobra a k vyhnutí se tomu, co se jim příčí, by si měla daná osoba vybrat a prostě chtít jen a pouze ty možnosti, které jsou slučitelné s chtěním celistvého lidského naplnění. (Grizes/Shaw, Beyond New Morality, p. 103)
Toto poněkud suchopárně a právnicky znějící pravidlo lze pravděpodobně shrnout do jednoduchého „jednej v souladu s celistvým lidkým naplněním“, tj. s vizí ideálního dokonalého společenství všech lidí naplněných ve všech lidských dobrech.
Jaké místo má v této abstraktním a pro někoho pravděpodobně složitě znějící teorii láska? Nespočívá veškerá morálka a etika v lásce? V určitém smyslu ano: pokud by naše láska byla opravdová a dokonalá, pak veškerá morálka a etika spočívá v lásce (odtud slavné Augustinovo „Miluj Boha a čiň co chceš“, které je někdy dezinterpretováno jako „Dělej si co se ti zlíbí“). Nicméně protože naše láska je pokřivená a nedokonalá potřebujeme morální pravidla (a etickou teorii), které nám pomáhají správně vidět co bychom dělali, kdyby naše láska byla dokonalá.
Žádné komentáře:
Okomentovat