Tomáš se narodil mezi lety 1224 a 1225 na hradě, který vlastnila jeho urozená a zámožná rodina v Roccasecca poblíž Akvina, nedaleko proslulého opatství Montecassino, kam byl poslán rodiči, aby přijal základy vzdělání. O pár let později se přestěhoval do hlavního města Sicilského království, Neapole, kde Fridrich II. založil prestižní univerzitu. Tam se bez omezení, která panovala jinde, vyučovalo myšlenkám řeckého filosofa Aristotela, kterého mladý Tomáš poznal a jehož velký význam ihned vytušil. Především se však v oněch letech strávených v Neapoli zrodilo jeho dominikánské povolání. Tomáš byl přitahován ideálem řádu, který nemnoho let předtím založil svatý Dominik. Jakmile však oblékl dominikánský hábit, jeho rodina se postavila proti této volbě, a on byl donucen opustit konvent a strávit nějaký čas doma.
Roku 1245 již jako dospělý mohl znovu nastoupit svou cestu odpovědi na Boží povolání. Byl poslán do Paříže studovat teologii pod vedením dalšího světce, Alberta Velikého, o kterém jsme mluvili dříve. Albert a Tomáš uzavřeli opravdové a hluboké přátelství, osvojili si vzájemnou úctu a měli se rádi, takže Albert si přál, aby jej jeho žák následoval také do Kolína, kam byl poslán představenými řádu založit teologická studia. Tomáš se tehdy seznámil se všemi díly Aristotela a jeho arabských komentátorů, které Albert podával a vysvětloval.
V té době byla kultura latinského světa hluboce stimulována setkáním s Aristotelovými díly, která dlouhou dobu nebyla známa. Šlo o spisy týkající se povahy poznání, přírodních věd, metafyziky, duše a etiky, a oplývající informacemi a intuicemi, které se jevily jako platné a přesvědčivé. Byla to celková vize světa vyvinutá bez Krista a ještě před Ním pouhým rozumem, a zdálo se, že se prosazuje v rozumu jako vize jediná. Seznámit se s touto filosofií a poznat ji, bylo tedy pro mladé lidí neuvěřitelně přitažlivé. Mnozí přijali s nadšením, ba dokonce s nekritickým nadšením tuto mimořádnou výbavu antického vědění, která velice slibně nabízela možnost obnovy kultury a otevření naprosto nových horizontů. Jiní se zase obávali, že Aristotelovo pohanské myšlení odporuje křesťanské víře, a odmítali ho studovat. Setkaly se dvě kultury: předkřesťanská kultura Aristotela se svou radikální racionalitou a klasická křesťanská kultura. Některé kruhy byly vedeny k odmítání Aristotela také způsobem, jakým tohoto filosofa prezentovali arabští komentátoři Avicenna a Averroes. Právě oni totiž předali aristotelovskou filosofii latinskému světu. Tito komentátoři například učili, že lidé nedisponují osobní inteligencí, ale že existuje jediný univerzální intelekt jako duchovní substance společná všem, která působí ve všech „jednotně“. Byla to tedy jakási depersonalizace člověka. Dalším diskutabilním bodem vynášeným arabskými komentátory bylo, že svět prý je věčný jako Bůh. Pochopitelně se rozpoutaly nekonečné disputace v univerzitním světě i v církevním prostředí. Aristotelovská filosofie se šířila dokonce i mezi prostý lid.
Tomáš Akvinský vykonal ve škole Alberta Velikého dílo zásadního významu pro dějiny filosofie a teologie, ba řekl bych pro dějiny kultury. Důkladně prostudoval Aristotela a jeho interprety a opatřil si nové latinské překlady řeckých originálů. Neopíral se tak už jen o arabské komentátory, ale mohl číst osobně originální texty a okomentoval velkou část aristotelských děl, přičemž rozlišoval to, co bylo pravdivé, od toho, co bylo pochybné či naprosto nepřijatelné, poukazoval na soulad s obsahem křesťanského Zjevení a používal rozsáhle a pronikavě aristotelovské myšlení při výkladech teologických spisů, které vytvořil. Tomáš Akvinský nakonec ukázal, že mezi křesťanskou vírou a rozumem existuje přirozená harmonie. Toto byl velký přínos Tomáše, který v době střetu dvou kultur - době, v níž se zdálo, že víra musí ustoupit před rozumem – ukázal, že obojí jde pospolu, že to, co se rozumu jevilo jako nekompatibilní s vírou, nebyl rozum, a že nebylo vírou to, co se jevilo jako víra odporující pravé racionalitě. Vytvořil tak novou syntézu, která formovala kulturu následujících staletí.
Pro svoje vynikající intelektuální dary byl Tomáš povolán do Paříže jako profesor teologie na dominikánskou katedru. Tady také zahájil svou spisovatelskou tvorbu, která pokračovala až do jeho smrti a která v sobě má něco obdivuhodného: komentáře Písma svatého, protože profesor teologie byl především interpretem Písma, komentáře Aristotelových spisů, závažná systematická díla, mezi nimiž vyniká Summa theologiae, traktáty a pojednání různých argumentů. Při psaní jeho děl mu vypomáhalo několik sekretářů, mezi nimiž byl spolubratr Reginald z Piperna, který jej věrně následoval a s nímž byl spojen upřímným a bratrským přátelstvím, vyznačujícím se velkou důvěrou a důvěrností. To je pro světce charakteristické, že pěstují přátelství, protože je to jeden z neušlechtilejších projevů lidského srdce a má v sobě něco božského, jak vysvětluje Tomáš samotný v několika qaestiones své Summa theologiae, kde píše: „Láska je především přátelstvím člověka s Bohem a s bytostmi, které Mu patří“ (II, q. 23, a.1).
V Paříži však nastálo nezůstal dlouho. Roku 1259 se účastnil generální kapituly dominikánů ve Valenciennes, kde byl členem komise, která stanovila studijní program v řádu. Od roku 1261 do roku 1265 pak Tomáš pobýval v Orvieto. Papež Urban IV., který jej měl ve velké vážnosti, ho pověřil složením liturgických textů pro svátek Corpus Domini, který slavíme zítra a který byl zaveden v důsledku eucharistického zázraku v Bolseně. Tomáš měl vytříbeně eucharistickou duši. Překrásné hymny, které znějí v liturgii církve při slavení mystéria reálné přítomnosti Těla a Krve Páně v Eucharistii, jsou výrazem jeho víry a jeho teologické moudrosti. Od roku 1265 až do roku 1268 sídlil Tomáš v Římě, kde pravděpodobně vedl Studium, tzn. řádový dům studií, kde začal psát svoji Summu theologiae (srov. Jean-Pierrre Torrel, Tommaso d´Aquino. L´uomo e il teologo, Casale Monf., 1994, str. 118-184).
Roku 1269 byl povolán do Paříže na druhý cyklus vyučování. Studenti byli pochopitelně jeho přednáškami nadšeni. Jeden z jeho žáků napsal, že Tomášovy přednášky navštěvovalo tak obrovské množství studentů, že je auly mohly stěží pojmout, a přidává osobní poznámku, že „zakoušel hluboké štěstí, když mu naslouchal“. Interpretace, kterou Tomáš dal Aristotelovi, nebyla přijata všemi, ale dokonce i jeho protivníci na akademickém poli jako např. Goffredo z Fontaines připouštěli, že nauka frátera Tomáše svou užitečností a hodnotou převyšovala druhé a sloužila jako korektivum nauk všech ostatních profesorů. Jeho představení jej - možná také proto, aby ho vymanili ze zapálených diskusí - poslali znovu do Neapole, aby byl k dispozici králi Karlu I., který chtěl reorganizovat univerzitní studia.
Kromě studia a výuky se Tomáš věnoval také kázání pro lid. A také lid rád přicházel, aby mu naslouchal. Řekl bych, že je opravdu velkou milostí, když teologové dovedou k věřícím hovořit jednoduše a vroucně. Služba kázání pak na druhé straně napomáhá samotným odborníkům v teologii ke zdravému pastoračnímu realismu a obohacuje jejich bádání vitálními podněty.
Poslední měsíce Tomášova pozemského života obestírá výjimečná, ba řekl bych tajemná atmosféra. V prosinci roku 1273 zavolal svého přítele a sekretáře Reginalda, aby mu oznámil rozhodnutí přerušit veškerou práci, protože během slavení mše svaté po nadpřirozeném vidění pochopil, že to, co až doposud napsal, bylo jen „kupou slámy“. Je to tajemná epizoda, která nám pomáhá pochopit nejenom Tomášovu osobní pokoru, ale také fakt, že všechno to, co o víře dokážeme jakkoli vznešeně a ryze myslet a říci, je nekonečně překonáváno velikostí a krásou Boha, jež nám v plnosti budou zjeveny v Ráji. Tomáš umírá několik měsíců poté, stále více upoutáván hlubokým rozjímáním, během cesty do Lyonu, kam se ubíral na Ekumenický koncil, svolaný papežem Řehořem IX. Zesnul v cisterciáckém opatství Fossanova, kde s velkou zbožností přijal viatikum. Život a nauku svatého Tomáše Akvinského lze shrnout v epizodě, kterou podávají tehdejší životopisci. Když se světec jako obvykle brzo ráno modlil před křížem v kapli svatého Mikuláše v Neapoli, zaslechl Dominik z Caserty, sakristán kostela, následující průběh rozhovoru. Tomáš se s obavami ptal, zda psal správně o tajemstvích křesťanské víry. A z kříže zazněla odpověď: „Mluvil jsi o mně dobře, Tomáši. Jakou odměnu si přeješ?“ A odpověď, kterou dal Tomáš, je odpovědí, kterou bychom Mu i my, přátelé a učedníci Krista, vždycky chtěli dát: „Nic jiného než Tebe, Pane!“ (Ibid., str.320).
(převzato z rádia Vatikán, kurzíva a tučné písmo je vlastní)
Pokušení Sv. Tomáše Akvinského - barokní obraz od Diega Rodrigueze de Silva y Velazquez (1599-1660)
Žádné komentáře:
Okomentovat