Walter J. Ong - Technologizace slova 3-pokr.

Memorování v orální kultuře
Memorování neprobíhá doslovně jako v textuální kultuře - vždyť ani neexistuje text podle něhož by se poměřovala doslovnost. Memorizace probíhá podle strukturních celků a jedná se (téměř) vždy o určitou improvizaci. Někdy se uvádí kontrast mezi memorizací u Řeků (zčásti improvizační) a u Indu (doslovná), ovšem toto tvrzení je nepodložené. "Pamětníci" v orálních kulturách sice často tvrdí, že si dané vyprávění doslovně pamatují a reprodukují je naprosto beze změn, tento dojem se ovšem při záznamu jejich vyprávění v delším časovém úseku ukazuje jako mylný.

Verbomotorický životní styl
Slovo je v orálních kulturách užíváno vždy v úzkém sepětí s širším společenském kontextu. Např. otázka není brána jen jako žádost o informaci, ale jako výzva či "hádanka". Kdo ji říká a proč? Jak se tváří, jaká jsou jeho gesta, atd.  (cf. Marcel Jousse SJ a jeho průkopnickou "antropologii gest").

Kontextuální přístup výstižně ilustruje následující historka: jeden návštěvníku Cork (irské hrabství s výrazným orálním substrátem) se opřel rukou o zeď pošty a zeptal se místního člověka: "Je toto pošta?" Obyvatel Corku se na návštěvníka se podíval, zamyslel se a řekl "Vy tu asi nejste kvůli poštovní známce, namám pravdu?" Takto  prý obyvatelé Corku běžně s otázkami nakládají.

Noetická role "těžkých" hrdinských a bizarních prvků
Orální kultura se vyznačuje bizarností, hrdinové jsou "těžké" postavy v nadživotní velikosti. To, co není výrazné, nemá v orální kultuře naději na přežití.

"Přibližně tři století po vynálezu knihtisku můžeme přejít do normálního lidského přirozeného světa, který je typický pro román. Místo hrdina se dokonce čtenář románu setkavá s antihrdinou , který nečelí nepříteli, ale naopak se mu neustále snaží klidit z cesty a utéci pryč. ... Tato skutečnost nemá naprosto ni společného s údajnou "ztrátou ideálů". (s. 84)


Niternost zvuku
Zvuk nejen souvisí s časem, ale i s vnitřkem - ukazuje o, co je uvnitř, aniž by porušoval strukturu věci (jako hmat). Podle zvuku poznám, z čeho je ten který předmět, zda je něco živé, atd. Zrak se týká povrchu a izoluje, zvuk vnitřku a začleňuje. Zrakové vjěmy jsou vně nás, zvuk se valí do nás. Mluvené slovo jde z "vnitřku" živé bytosti a je s ní plně spjat.

"Pro zrak je typickým ideálem jasnot a rozlišitelnost ..., tedy možnost rozložit na části. ... Sluchovým ideálem je naproti tomu harmonie, tedy možnost složit věci dohromady." (s. 86)

(Pak Ong rozebírá souvislosti s tělesností; mluvené slovo také souvisí s posvátnem, posvátné texty sice také existují, ale např. v křesťanství až do Reformace je priorita orality zjevná, v katolictví se výrazné orální prvky udržely dodnes díky liturgii.)