Dnes ráno před snídaní jsem se konečně od úterý večer dostal ven z hotelu na procházku. Tři dny kolokvia byly opravdu intenzivně pracovní, zdá se ovšem, že velmi užitečné. Řada badatelů projevila zájem o Studia Neoaristotelica, navázal jsem řadu známostí, z nichž některé, např. s Roberto Pichem z Porto Alegre, José Luis Fuerte Herrerou ze Salamanky či Santiago Orego Sanchezem z Chile budou pravděpodobně trvalejšího rázu. Pich dělal doktorát u Ludgera Honnefeldera, publikoval pěkný sborník o metafyzice, umí dobře anglicky. Fuerte Herrera je pak podle mého názoru nejlepší znalec salamanské filosofie. Naneštěstí ale neumí anglicky. Historicky významný je fakt, že SIEPM začala podporovat studium renezanční a barokní scholastiky, kterou doposud středověkáři přehlíželi. Novověkáři jí taktéž nevěnovali pozornost, takže jsme byli bezdomovci. Poprvé také vzniká instituční zájem o systematické studium koloniální filosofie s návaznosní na filosofii na iberském poloostrově. Myšlenka rozšířit zájem i o habsburské oblasti, např. Prahu se zde setkala s dobrým ohlasem - v baroku se jednalo o jednu velkou intelektuální komunitu, jdoucí od Litvy po Peru, s centrem ve Španělsku a Portugalsku.
Jazyková bariéra je ovšem problém, protože hispánci často neumí anglicky anebo jen špatně anebo když už dobře tak vnášejí hispánský květnatý styl do angličtiny. Fascinující je např. sledovat proměny těch, kteří umí jak španělsky, tak anglicky: zatímco v angličtině položí např. v diskusi otázku v pár větách a čekají na krátkou odpověď, ve španělštině jsou otázky několikaminutové přednášky, po nichž následuje opět několikaminutová odpověď. Zatímco v angličtině je nevhodné říci vše explicitně, ve španělštině vše naopak musí být naprosto podrobně a explicitně řečeno, počínaje obecně-abstaktní tezí a konče u partikulárních příkladů. Prof. Emery Kent mě upozornil na to, že to souvisí s kulturní prohrou ciceronského stylu v angličtině, který reprezentoval např. Thomas Nash, 1567-1601 (Marshall McLuhan, kanadská "kultovní" postava mediálních studií, k tomu má prý pozoruhodnou studii).
Teď ještě k té procházce: Začíná zde jaro, po ránu je ještě chladno, ale vše se pomalu probouzí k životu. Porto Alegre má být relativně bezpečné město na latinskoamerické poměry, což znamená, že přes den by se ve většině částí města nemělo nikomu nic stát. Město samo ale např. na české poměry působí dost špinavě, občas je vidět po zuby ozbrojená policie, ulice nejsou příliš široké. Občas je zde nějaká hezká subtropická zeleň, sem tam nějaký zajímavý dům. V centru města je metropolitní katedrála, naneštěstí byla zavřená.
Dnes se chystám navštívit kolegu Valny Giacomelliho Sobrinho na jeho chatě v Canele. S Valnym jsme se seznámili na konferenci ve Sv. Janu p. Skalou (25.6.2010). V Canele by měla být konečně nějaká volná příroda a hory, takže neděli bych měl mít konečně trochu odpočinkovou. Na cestu do rodné kotliny se vydávám v pondělí brzy ráno a dorazit bych měl v úterý odpoledne (zkusím se ještě projít po São Paulu).
Žádné komentáře:
Okomentovat