Své obecné "analýzy" bytí Clarke dále aplikuje na osobu, která je nejvyšším projevem bytí (slovy Tomáše Akvinského: id quod est perfectissimum in tota natura).
Být osobou znamená překračovat omezení pouhého materiálnímu způsobu bytí:
v řádu poznání se to projevuje nejplněji jako vědomí sebe sama,
v řádu činnosti jako schopnost sebeurčení.
V oblasti poznání máme za úkol poznat sami sebe (viz delfské γνῶθι σεαυτόν; mimochodem: je zajímavé, že etymologie čínského slova 公案 gōng-àn, tj. česky kóan, vede možná až k sanskrtskému koham, což znamená Kdo jsem?)
V oblasti činnosti jde o naplněný život či v nějakém smyslu slova o "sebe-realizaci" (samozřejmě v jiném smyslu než je dnes běžné v pop-psychologii, viz série Člověk a jeho hodnoty). Ve své svobodě se totiž rozhodujeme nejen o svých konkrétních skutcích, ale také sami o sobě, o svém personálním charakteru, krátce řečeno o tom, „kdo“ jsme. Svými skutky, zvláště těmi opakovanými (habituálními), tedy postupně vytváříme trvalý autoportrét (podobně jako to dělají umělci). Tento autoportrét implicitně prohlašuje: „Takový jsem já“.
Dnes opět učím Filosofii ve Sv. Janu p. Skalou. Denní studenti mají pouze dva semestry výuky filosofie po 14. hodinách. Snažím se poskytnout jim přehled o čtyř základních filosofických disciplínách:
logice,
přírodní filosofii,
metafyzice,
etice.
Tímto rozdělením vpodstatě sleduji schéma barokních cursus philosophici. Ovšem kromě "filosofických dat" se snažím ve studentech probudit zájem o filosofické myšlení. Na základě doporučení Peter Kreefta (viz jeho kniha Philosophy 101 by Socrates: An Introduction to Philosophy z r. 2002) k tomu užívám seminární četby a výkladu Platónovy Obrany Sókrata. (K výuce tuto knihu používám i na ČZU pro předmět Filosofická antropologie). Kromě Kreefta má k Obraně užitečný komentář i Mark Anderson - Andersonovy stránky Approaching Plato navíc poskytují obecný úvod ke studiu Platónových raných a středních dialogů.
Z výše (tedy de facto z níže) nastíněného pojetí bytí (jakožto aktivního a vztažného) vyvozuje Clarke tři důsledky:
schopnost přijímat, receptivita, jakožto doplňující pól sebesdílení, není jen nedostatkem či nedokonalostí (jak se tradičně mělo za to);
vztahy, které jsoucna navazují, tvoří jakousi univerzální komunitu, spolu-bytí;
všechna jsoucna, podle svých možností, chtějí růst a růst umožňovat, tj. –zdá se - směřují k jakémusi nejvyššímu Dobru, tzn. dochází u nich k sebe-transcendenci.
Slovy Tomáše Akvinského:
„Celé univerzum se proto stává nezměrným skrytým usilím po dosažení Boha“ (s. 31; srv. SCG III,16-21)
Clarke pokračuje ve svých úvahách nad bytím a jeho dynamikou: Jestliže jsou jsoucna přirozeně aktivní, pak nevyhnutelně mezi nimi vzniká síť vztahů. Jsoucno je tedy nejen „introvertní“ (mající bytí-v-sobě), ale zároveň i „extrovertní“ (mající bytí-vůči-druhým). Vztahovost předpokládá substancialitu a ta nachází svůj plný projev ve vztahovosti. Tato dyadická komplementarita musí být zachována. V minulosti se podle Clarka zanedbávala vztahovost ve prospěch substanciality, dnes někteří personalisté zapomínají na substancialitu v přepjatém zdůrazňování vztahovosti.
Vztah je vždy vztahem od něčeho k něčemu a proto jsou substance nutným základem vztahů. Clarke poukazuje na to, že buddhisté, kteří odvrhují substanci pomocí humeovských argumentů, správně vyvozují z této své teorie závěr, že svět ryzích vztahů „nemá bytí“ a je pouhou prázdnotou (śūnyatā, 空 kòng). Pouze nevztahové, neomezené a neměnné bytí je reálné, ale o tom nelze nic říci. Protože však pro většinu západních personalistů jsou vztahy důležitou ontologickou kategorií, měli by se vrátit k pojmu substance.
Proč panuje mezi mnohými současnými mysliteli taková nedůvěra vůči substanci a tím i vůči komplementaritě substance a vztahu? Tato nedůvěra je podle Clarka dána deformovanými novověkými představami o tom, co substance je:
Část I : Zkoumání aktivní dynamiky bytí. Výsledkem je poznání neoddělitelnosti bytí-v-sobě a bytí-k-jinému.
Část II. Zkoumání osoby, která je nejvyšším projevem bytí. Výsledkem jsou charakteristiky osoby jako - sebe-vlastnictví, - sebe-sdílení, - sebe-trancendence.
Clarke - ve shodě s tradicí tzv. existenciálního tomismu - si všímá pasáží, kde Tomáš Akvinský zdůrazňuje dynamický a aktivní ráz bytí:
„Tím, že něco existuje v aktu, je to i činné“ (SCG I,43)
„Přírodní věc má nejen přirozený sklon k získání příslušného dobra, které mu chybí, nebo ke spočinutí v něm, když už ho má, ale také k šíření svého dobra jiným věcem, nakolik je to možné.“(ST Iq19a2)
Tento vnitřní dynamismus jsoucen je jakási „základní štědrostí bytí“ (Maritain): Jsoucna jsou činná buď protože jsou chudá a snaží se z bohatství okolních jsoucen obohatit, anebo protože jsou bohatá a chtějí své bohatství sdílet. „Být“ tedy neznamená jen „být přítomen“ ale „být aktivně přítomen.“
Posledním tématem pro zítřejší výuku je "člověk jako osoba". Neprve budu mluvit krátce o tradičním pojetí osoby jako "individuální substance rozumové přirozenosti" (Boëthius) vs. novověkém pojetí osoby jako "identického vědomí a paměti" (Locke).
Poté bych rád podrobněji vyložil hlavní myšlenky knihy amerického tomisty W. Norrise Clarka SJ, Osoba a bytí (1993/2007), kterou přeložil Tomáš Machula. Musím se přiznat, že Clark je pro mne osobně velmi obohacujícím autorem, jeho filosofické úvahy hovoří jaksi "přímo do mého života". Je to asi tím, že Clark zakládá svou metafyziku na antropologii a používá často vynikající příklady a analogie. Clarkova kniha je také velmi vhodným rozvinutím základních Sókratovsko-platonských filosofických desiderát z Apologie Sókrata (spisek, který se studenty čtu a vykládám v semináři k přednáškám).
P.S. Tomáš Machula má pěkný nekrolog o Clarkovi v Reflexi (PDF), kde mj. shrnuje a hodnotí Clarkův program "tvořivého domýšlení" sv. Tomáše. Kdybych někdy učil metafyziku zvolil bych jako úvodní text Clarkovu The One and The Many (2001).
Další téma, které chci se studenty probrat nadcházející úterý je svoboda. Budu to brát velmi stručně:
Definice: "Svobodu volby lze tedy definovat jako vnitřní aktivní nedeterminovanost ... skrze níž má vůle panství nad svým úkonem, takže je-li dáno vše, co je třeba k jednání, může jednat i nejednat.“ (Gredt §465)
Determinismus: tvrzení, že vůle je nějak vymezena k jednomu.
- teologický determinismus: jsme vymezeni božím působením
- sociologický determinismus: jsme vymezeni druhými lidmi
- psychologický determinismus: jsme vymezeni silnějším motivem
- biologický či fyzikální determinismus: jsme vymezeni přírodními zákony (např. reflexy, geny, atd.)
Důkaz svobody vůle: obtížný, nicméně břemeno důkazu je na odpůrcích svobody.
Historie pojmu svobodné vůle:
Platón (racionální determinismus): člověk chce, co se jeví jako nejlepší; žádostivost a vznětlivost jsou smyslové funkce, rozum je má zkrotit.
Aristotelés: pojem „svobodné volby“(„proairesis“) jakožto „rozumové žádosti“ či „žádajícím rozumu“, sbou povahou žádostivost spíše smyslová, pouze rozumem pozvednutá ke schopnosti svobodné volby.
Augustin: pojmem vůle jakožto speciální schopnosti odlišné od smyslové žádostivosti - obhajoba svobody vůle (a zároveň také účinnosti boží milosti).
Duns Scotus: pravděpodobně první radikální obhajoba vůle jakožto nedeterminované: vůle není determinována ani rozumem; svoboda aktu vůle spočívá v synchronní možnosti opaku (vůle volíc A zároveň může volit ne-A)
