Filosofie pro děti - Hlincová hora (Mrhal) 2

Dnešní program:

1. CCC myšlení (critical, creative, caring): mini-přednáška Petra Baumana. Podle Lipmana je třeba rozvíjet multi-dimenzionální myšlení, které je průnikem jeho tří kvalit:

• kritické (induktivní/deduktivní, kriteria, kontext, východiska/předpoklady, pozor na rozpor, autokorekce, zdůvodňování)
• tvořivé (kladení otázek, hledání alternativ, identifikace důsledků, analogie-přirovnání, myšlenkový experiment)
• angažované (přesné vyjadřování, zpátky k věci, prostor k vyjádření druhých, formulace a ověřování hypotéz, další návrh k průběhu diskuse)

(Můj komentář: poslední kategorie je dost pochybná, zdá se, že se zde nejedná o další kvalitu myšlení, oddělené od kritického a tvořivého, plus kultivace emocí jakožto předpokladu objektivního myšlení).

Cílem Lipmaovy metody výuky filosofie není tolik samotný obsah (který většinou zůstane otevřený), ale proces a dovednost: jde o to naučit se společně o něčem přemýšlet. Lipman používá k označení tohoto cíle Peircův pojem community of enquiry (Bauman: "hledající společenství"; osobně volím po dlouhém váhání "zkoumající společenství"). Naneštěstí klade Lipman přílišný důraz na proces hledání na úkor náležitého ocenění výsledku hledání (tím se nakazil u Johna Dewyho). Pro mnohé je tento důraz přitažlivý, protože opačný extrém (ocenění pouze výsledku, nikoli procesu) byl a je běžný ve starší didaktice.

2. Kio a Ali 2 (diskuse): Kio a Ali je román pro děti 8-10 (metodická příručka "Údiv nad světem"). Román se zaměřuje na to probudit a podpořit v dětech potřebu a schopnost "uvažovat o přírodě". Týká se především zoologie a ekologie, cílem ale není tolik předávání poznatků, jako spíše povzbuzovat přirozenou zvídavost, která podle výzkumů většinou kolem r. 10 ustupuje a je třeba ji podpořit. Otázka se opět zvolila z několika kandidátů na základě úryvku z románu:: "Existuje něco, co je pro člověka důležité za jakýchkoli podmínek? Co to je?" Jedná studentka navrhla následující postup: Najděme si konkrétní dobro (třeba účast na kurzu) a hledejme to hlubší/obecnější v tomto dobru, kam až dojdem. K čemu diskutující došli: spokojený život plný lásky, smysluplný radostný život, přežít (přestože umíráme), bohaté zkušenosti, naplněný/blažený život. K diskusi, zda je to něco univerzálně důležité už moc nedošlo: sice během diskuse došlo k vyjádření postojů, že nic takového není, nakonec ale většina diskutujících byla překvapeni, že se výsledky shodují např. v termínu "život" (takováto diskuse by např. byla fantastickým úvodem k přednášce o etice, viz např. 15.12.2009)

3. Kio a Ali 2 (diskuse nad pokračováním): Ali je slepá holčička a diskuse-dialog se týkal otázky zda "Můžu něco znát bez toho, abych to zažil/zakusil, např. barvu" Otázku skupina řešila chvílemi systematicky pomocí série hypotéz a protipříkladů (H1: Abych něco poznal, musím to zakusit; protipříklad Třicetiletá válka; H2: Abych něco poznal, musí to někdo zakusit; protipříklad: černá díra; H3: Abych něco poznal, musí někdo zakusit tu věc anebo její důsledky), pak se to ale celé zaseklo a zvrtlo na tom, co je poznání.

4. Pixie 2 (diskuse): Pixie je holčička, cílem románu je probudit zájem, úžas, kritické myšlení, atd. metodická příručka se nazývá "Hledání významu". Pixie se v úryvku pohrdlivě vyjádřila o své sestře, kterou nezajímají žádné otázky. Skupina si k diskusi vybrala otázku "Proč bychom se měli zajímat o nějaké otázky?" Nejprve skupina reformulovala otázku na "Proč bychom se měli zajímat o hlubší otázky?" a potom se po zbytek diskuse řešila otázka, co je to hlubší otázka. Postupovalo se celkem metodicky, ovšem někteří byli frustrovaní z toho, že se nedošlo k hlavní otázce.

Kromě různých metodických pomůcek k výuce filosofie si z dneška odnáším další zkušenosti o tom, jak podivuhodně vlastně funguje common sense lidí, kteří se věnují filosofování, aniž by kdy "standardní univerzitní filosofii" studovali. Navíc je zajímavé, jak různé hodnoty lidé v těchto diskusích hledají: někteří chtějí "výsledky" rychle, i když nebudou třeba tak jisté a všeobecně srozumitelné (to by řešili až později), jiní chtějí postupovat po co nejmenších a nejjistějších krocích, zvažovat všechny alternativy. Pro první je to druhé nudné a pro druhé je to první násilné.

Filosofie pro děti - Hlincová hora (Mrhal) 1

Každý rok pořádá Petr Bauman z katedry pedagogiky TF JČU kursy filosofie pro děti (viz také 18.5.2010). Kursu se neúčastní děti, ale především studenti, kteří s dětmi pracují či studují obory jako je např. Pedagogika volného času. Již před časem jsem se na kurs přihlásil a třebaže mám momentálně extrémní nával práce (ani blog jsem v poslední době nepsal), přijel jsem. Trochu si vydechnu z kolotoče výuky (např. v pátek a sobotu jsem přednášel dvakrát osm hodin na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou a dokonce ještě i v neděli jsem měl přednášku "Životní prostředí a ekoetika" v Ekocentru Kavyl). Od kursu si slibuji další inspiraci a metodickou pomoc pro výuku filosofie ve Sv. Janu p. Skalou, pro projekt "Příroda, krajina a lidé pospolu" a nepřímo snad i pro další "background" k mým aristotelsko-scholastickým zájmům. Koneckonců scholastika je filosofií školní.

Dnešní program (a pár postřehů): 

1. Objev Harryho Stottlemeirea 5: jednalo se diskusi nad úryvkem z 5. kapitoly Lipmanova románu z r. 1969, kde asi 11-12 dětí uvažují o tom, že je škola děsná a proč. Nejprve jsme si zapsali různé otázky, které nás k tomu napadají ("Chtějí se lidé naučit myslet?" "Mají děti řídit školu, apod.) Pak jsme jednu otázku zvolili ("Může být dobré vyučování jako dobrá reklama?") a snažili si ji zodpovědět (téměř jsme došli k závěru že "vyučování může využít elementy reklamních forem, ale nevystačí si s reklamním přístupem co do obsahu a cílů"). 

2. Co je to P4C (= Philosophy for Children)? Mini-přednáška Petra Baumana. Některé z myšlenek:

• jedná se především o program k rozvoji myšlení
• ve filosofii jde nejen o výsledek, ale i o proces - filosofování
• podle Matthew Lipmana (jednoho z iniciátorů filosofie pro děti) je cílem filosofického myšlení "multi-dimenzionální myšlení" jakožto průnik kritického, tvořivého a angažovaného myšlení (Lipman, Thinking in Education, 1991/2003, s. 224)
• podle Ann Mary Sharp (jedné z hlavních spolupracovnic Lipmana) je filosofická otázka taková, která je (a) blízká životu, (b) důležitá, (c) kontroverzní.

3. Role facilitátora. Mini-přednáška Petra Baumana.

• facilitátor je "usnadňovač" hledání, jeho úkol je trojí (a) disciplína formální: neskákat si do řeči atd., (b) disciplína obsahová: tématická souvislost, zaznamenávat přehledně, kdo na co jak navazuje, atd. (c) disciplína vlastní: držet se na uzdě a dávat prostor, max. nadhazovat podněty ale nehrát prim.
• je třeba rozlišovat: konverzaci (jen tak si povídat), debatu (kdo s koho), diskusi (výměna názorů, vyjasnění rozdílností a tečka), dialog (něco více: chceme se dostat dál, hledáme pravdu, důvodu, hlubší porozumnění, atd.)
• metoda je (zhruba vzato) následující: (1) čtení textu, (2) formulace a volba otázky, (3) vedení dialogu
• ve fil. dialogu je třeba dohlížet na především na to, jak kdo na co navazuje (příklady, zdůvodnění, stejné-jiné-protikladné), občas je možné navrhnout metaotázku (a co teď dál?), příp. se inspirovat metodickou příručkou.

4. Objev Harryho Stottlemeiera 1 (diskuse-dialog): Harry objevil logický zákon o konverzi ("Všechny planety obíhají kolem slunce" nevyplývá z "Vše co obíhá kolem slunce je planeta"); hovor se nakonec soustředil především na to, co je logické; po určitém zmatku šlo o rozlišení mezi pravdivé/správné vs. vyplývající.

5. Nemocnice pro panenky 1 (diskuse-dialog; román a metodika Ann Sharpové je určen pro předškoláky): vybraná otázka: "Co se stane s panenkou, když si s ní přestaneme hrát?" Otázka byla pěkná, ale diskuse se vlastně nakonec netýkala panenky jako takové - nebyl tam dostatečný důraz na vyjasnění toho, co je to panenka (to, co funkčně slouží jako panenka či to, co je samo o sobě panenkou), atd. Příčina byla možná v tom, že vybraná otázka byla dost metaforická.

33. neděle v mezidobí (C)

Mal 3,19-20a ... Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení. 
Ž 98
2 Sol 3,7-12 ... „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“
Lk 21,5-19 ... Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“

Izquierdo: Jaký charakter má obecná jednota vytvořená intelektem?

Jak jsme viděli, Izquierdo se k objektivní precizi (na rozdíl od barokních nominalistů) hlásí: "obecnina se vytváří aktem poznání, který zpřítomňuje mnohé jakožto jedno pomocí pomyslné jednoty, která vychází se strany objektu, poznaného daným aktem." Jak přesně si ovšem akt vytvářející obecninu představuje?

Jedná se podle něho o objektivní jednotu spočívající v náhradním fantasmatu (phatasma substitutum) - třebaže nikoli s ním totožným. Co se tím myslí? Vysvětlení pojmu náhradní fantasma je věnována kvestie 3 Disputace 2. Uveďme si z této kvestie pouze její hlavní bod: vše co náš intelekt poznává na základě cizích obrazů (species alienas) poznáváme na způsob smyslových věcí (tj. např. anděla jako chlapce). Tyto cizí obrazy jsou tedy náhradní fantasmata, která potřebujeme kdykoli poznáváme něco, co není přímo přístupné našim smyslům. Například usuzujeme z životních projevů našeho těla, že existuje duše. Protože ta je ale smyslům nepřístupná, představujeme si ji jako jakýsi jemný obláček či žár, který prostupuje tělem. Nebo jiný příklad: ti, kteří nikdy nebyli v Římě, si toto město zpřítomňují pomocí své vlastní představy o tomto městě. Izquierdo zdůrazňuje to, že tyto náhradní představy nebrání pravdivým výpovědím o reálných věcech, protože predikáty vztahujeme na reálné věci těmito představami nahrazené a nikoli na tyto představy sami.

Ve prospěch této teze P3 předkládá Izquierdo v Disputaci 17 tři argumenty. Podle prvního argumentu je teorie o náhradních fantasmatech řešením problému poznatelnosti pomyslných jsoucen, mezi něž se obecniny počítají. Pomyslná jsoucna by totiž neměla být poznatelná, protože poznatelnost je proprium reálných jsoucen. Řešení tohoto problému pak spočívá v tom, že obecniny (jakožto rod pomyslných jsoucen) jsou poznatelné pomocí náhradních fantasmat a nikoli tak jak jsou sami o sobě. Druhý argument pak, zdá se, rozvíjí podobnou myšlenku. Konečně třetí argument je kumulativně-induktivní a spočívá v tom, že prý jak autorita, tak zkušenost hovoří ve prospěch P2.Tento argument Izquierdo obšírně rozvádí.

Izquierdo: Jaký charakter má obecná jednota vytvořená intelektem?

Podle T4, ke které se Izquierdo hlásí, je obecnina přirozeností, která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, přičemž žádná jiná „menší“ jednota, nezávisle na intelektu není. Nyní se v kvestii 6 ptá: Jakou jednotu má tato (intelektem vytvořená) obecnina?

Izquierdo uvádí dva hlavní myšlenkové tábory poskytující odpovědi na tyto otázky:

"První je názor nominalistů a modernistů, kteří neuznávají objektivní precizi; ti mají za to, že náš intelekt vytvoří obecninu tehdy, když jediným aktem poznání zároveň poznává a pojímá mnohé objekty konfúzně, aniž by rozpoznal jejich mnohost. Tímto aktem poznání se tedy mnohé objekty zdají jakoby byly jedním, ovšem ne protože by byla zpřítomněna z jejich strany vycházející jednota, ale protože jejich mnohost je zpřítomněna konfúzně, přičemž příčina této konfúze vychází plně ze strany poznávajícího. Z toho se vyvozuje závěr, že obecná jednota není žádným způsobem něco poznaného ... , vycházejícího ze strany objektu, ale tento samotný akt poznání od něhož se mnohé konfúzně poznané objekty vnějšně označují jedním. Toto se spolu s nominalisty, které vypočítávají, domnívají Hurtado ... Arriaga... [a] Ovideo." PS t3d17q6n55

Na otázku, jakou jednotu má obecnina, tedy Hurtado, Arriaga a Oviedo (dále: nominalisté) odpovídají tak, že obecnina má svou jednotu jakožto samotný akt intelektu, který ji vytváří. Intelekt tedy nevytváří objektivní pojem, obecnost se týká pouze aktu poznání, tj. formálního pojmu.

Do druhého myšlenkového tábora patří podle Izauierda tomisté a další myslitelé, kteří objektivní precizi uznávají:

"Běžnější je ovšem názor tomistů a ostatních autorů, kteří objektivní precizi výslovně hájí či ji považují za nepochybnou: obecnina se vytváří aktem poznání, který zpřítomňuje mnohé jakožto jedno pomocí pomyslné jednoty, která vychází se strany objektu, poznaného daným aktem."  PS t3d17q6n56

Proti nominalistickému tvrzení, že obecniny spočívají v konfúzním poznávacím aktu (čí spíše že jím jsou), předkládá Izquierdo několi argumentů, z nichž zde uvedu jen jeden: K tomu, aby vznikla obecnina, je třeba, aby se mnohé objekty jevily jako jedno, samotná jednotlivost poznávacího aktu k jejich sjednocení nestačí. (Toto připouští i sami nominalisté, protože kdyby jakýkoli jednotlivý akt poznávající množství objektů, již sám o sobě vytvářel obecninu, pak by Bůh a jiné duchové bytosti poznávali pouze obecniny, což je „absurdní“). Aby se pak mnohé objekty jevily jako jedno, je třeba poznávat jejich jednotu. Abychom však mohli poznávat jejich jednotu, je třeba, aby ze strany objektů nějaká jednota vycházela. Jinými slovy: obecná jednota nespočívá v (konfúzním) poznávacím aktu, ale vychází ze strany objektů. QED 

Nominalisté se mohou bránit: K tomu, aby se mnohé objekty jevily jako jedno, postačí, když je poznáváme konfúzním poznávacím aktem, který nerozlišuje jejich rozdíly. Odpověď: konfúznost tohoto poznávacího aktu je zapříčiněna buď tím, že se mnohé jeví jako jedno anebo nikoli. Pokud platí první, pak jednota vychází ze samého objektu tohoto poznávacího aktu. Pokud platí druhé, pak se vlastně mnohé jako jedno nejeví, protože bez jednoty se nic nemůže jevit jako jedno.  Izquierdův závěr tedy zní, že k tomu, aby vznikla obecnina, je třeba nějaké jednoty ze strany objektů. Obecná jednota nemůže spočívat výlučně v jednotě poznávacího aktu, jak tvrdí nominalisté.

Izquierdo: Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu?

... hodnocení čtyř teorií odpovídajících na otázku "Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu?" (viz 9.11.2010):

T1 je prý „absurdní doktrína, nehodná takového filosofa jako byl Platón“. Platónovi připisovanou obecninu označuje Izquierdo za „chimérickou“ (čímž má na mysli „sebe-spornou“) a prezentuje proti ní dva argumenty: (1) Podle T1 jsou obecniny na jedné straně odděleny od jednotlivin, ovšem na druhé straně jsou jim společné, tudíž s nimi totožné, tudíž neoddělené. To je spor. (2) Obecniny jsou buď něco nestvořeného anebo stvořeného. Jestliže nestvořeného, pak jsou součástí Boha a Bůh je tedy obecný a kontrahovatelný jinými jsoucny. To je „směšné“. Jestliže jsou obecniny něco stvořeného, jsou stvořené jednotlivým aktem, podobně jako jiné jednotliviny. To je ale také nepřijatelné.

T2 odmítá Izquierdo na základě toho, že není možné, aby si přirozenost uchovala nezávisle na intelektu jednotu, má-li být společná mnohým. Údajná slabší jednota přirozenosti, kterou skotisté označují jako formální, označuje Izquierdo opět za „chimérickou“, přičemž pro detailnější argumentaci proti této jednotě odkazuje na kvestii 5 Disputace 13 (De identitate et distinctione entium seu rerum atque adeo obiectorum intellectus humani).  Tuto kvestii ponecháme v této práci stranou, povšimněme si pouze jejího názvu: „Zda reálně totožné formality [=metafyzické části] téhož jsoucna ... jsou či mohou být ... odlišné před svým poznáním a tedy nezávisle na něm?“ (vlastní kurzíva).  Izquierdova formulace „jsou či mohou být“ by mohla naznačovat, že Izquierdo implicitně odmítá nejen skotistickou formální distinkci, podle níž je jsou metafyzické části jednotliviny aktuálně odlišné již před činností intelektu, ale i tomistickou virtuální distinkci, podle níž jsou tyto části odlišné pouze potenciálně. Explicitně ovšem Izquierdo v Disputaci 17 o virtuální distinkci nemluví, jeho výslovné odmítnutí se týká pouze distinkce formální, případně, jak vidíme z formulace T4, jakékoli „menší, na intelektu nezávislé distinkce“.

Konečně nesouhlasí Izquierdo ani s T3, protože negativní jednota nezávislá na myšlení je prý nemožná. T3 vytýká Izquierdo to, že tato teorie předpokládá formální odlišnost mezi přirozeností a jednotlivými rozdíly (individuálními direfencemi); tento typ údajné odlišnosti byl však odmítnut již výše, v souvislosti s T2.

Zbývá tedy pouze T4 (obecnina je přirozenost, která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, a žádná jiná „menší“ jednota nezávisle na intelektu není), ke které se Izquierdo sám hlásí. Různým verzím této teorie a obhajobě své vlastní verze, proto věnuje celou následující kvestii 6.

Izquierdo: Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu?

Otázku "Je nějaká obecnost nezávislá na činnosti intelektu?" řeší Izquierdo v další, páté kvestii své disputace 17, traktátu 3. Na tuto otázku prý existují čtyři hlavní teorie. První teorii prý Aristotelés připisuje Platónovi:

• T1: Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám tím, že na ní participují, ovšem je od těchto jednotlivin oddělena.

Druhou teorii spojuje Izquierdo s „mnohými tomisty“ a Dunsem Scotem:

• T2: Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám, přičemž je v nich formálně (formaliter) a reálně (ex natura rei) oddělena od jednotlivých rozdílů (individuálních diferencí), a podržuje si jednotu nezávisle na intelektu.

Třetí teorii prý zastával Kajetán pod vlivem Scota a některých skotistů:

• T3: Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, protože pouze v intelektu je pozitivně jedna; nicméně tato přirozenost může být i negativně jedna, a to nezávisle na intelektu, ta ovšem není ani univerzální ani singulární.

Konečně čtvrtá teorie je podle Izquierda teorie sv. Tomáše a hlásí se k ní „všichni ostatní scholastičtí filosofové a teologové“:

• T4: Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, a žádná jiná „menší“ jednota nezávisle na intelektu není.