pátek 31. prosince 2010
PF 2011
pondělí 27. prosince 2010
Pánek o Evropě
Přední český historik Jaroslav Pánek přednesl a publikoval v časopise Vesmír vynikající zamyšlení "Mezi minulostí a budoucností našeho domova: Malá úvaha nad Evropou" (děkuji Tomašovi M. za odkaz). Článek střízlivě a výstižně popisuje současný stav Evropy v historickém kontextu a na závěr dává rady co s tím, mj.:
"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."
Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)
V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi:
"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."
Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).
"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."
Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".
"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."
Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)
V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi:
"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."
Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).
"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."
Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".
pátek 24. prosince 2010
čtvrtek 23. prosince 2010
Germain Grisez - dokončení
Kapitola 20 (Musíme se rozhodnout, co budeme)
Bez náboženského závazku (v širokém smyslu slova) vůči nejzažšímu zdroji smyslu není možné sladit různé nároky života. Jaký náboženský závazek je ovšem přijatelný? Grisez/Shaw se nechtějí pouštět do apologetiky, zmiňují jen některá negativní kriteria vyplývající z jejich etické teorie, např neslučitelnost s determinismem. Dále zdůrazňují rozdíl mezi věrností závazkům vůči základním lidským dobrům (ta jsou nevyčerpatelná a v jistém smyslu slova "flexibilní") a lpěním na cílech jakožto konkrétních instancích nějakého dobra.
Závěrečné shrnutí
"Nicméně, jednoduše řečeno, někteří lidé nemají příliš mnoho charakteru ani dobrého, ani špatného, který by stál za to. Jejich životy jsou dezorganizované a epizodické. Někdy dělají dobré věci, někdy špatné, není v tom ale žádný vzorec ani pravidelnost. Jejich volby jsou jejich zodpovědností, morálně řečeno, a zásadní nedostatek charakteru a životního záměru jsou více méně jejich vlastní chyba, ale o jejich životech, vezmeme-li je jako celek, můžeme stěží říci, že mají morální význam. A přeci takoví lidé většinou přijmou plnou zásluhu za své morálně dobré činy, zatímco se vposledku snaží vyhnout se zodpovědnosti za své špatné činy tím, že si namlouvají, že v hloubi svého srdce, mimo dohled, dokonce i při svém zpytování svědomí, je skryta dobrá "základní volba". Opravdu mají v úmyslu být dobří - s tím druhem úmyslu, který dláždí cestu do pekla."
"Quite simply, though, some people do not have much character to speak of, either good or bad. Their lives are disorganized and episodic. Sometimes they do good things, sometimes bad, but with no pattern or regularity to either. Their choices are their responsibility, morally speaking, and their fundamental lack of character and purposefulness is more or less their own fault; but their lives, taken as a whole, can hardly be said to have moral significance. Yet such people are likely to take full credit for their morally good acts while trying to evade ultimate responsibility for their bad ones by telling themselves that in their deepest heart, somewhere out of sight even when they examine their conscience, is hidden a good "fundamental option." They really intend to be good--with the sort of intention which paves the read to hell." (p. 239)
"Co má člověk dělat, pokud chce celkově žít život, který má morální význam jakožto jednotný celek? Odpověď musí být nyní již jasná: hledat náboženskou pravdu, usilovat o poznání morální pravdy, učinit řádný základní závazek, zorganizovat svůj život harmonickým souborem závazků, které uskutečňují základní závazek, přezkoumávat a upravovat své závazky podle toho, jak měnící se okolností otevírají nové a jiné možnosti, vykonávat své závazky věrně a důsledně, dávat všechny své schopnosti a síly do tohoto úsilí."
"What is one to do if, on balance, one wishes to lead a life which has its moral significance as a unified whole? The answer must be obvious by now: Seek religious truth, strive to know moral truth, make a sound fundamental commitment, organize one's life by a harmonious set of commitments which implement the fundamental commitment, review and adjust commitments as changing circumstances open up new and different possibilies, carry out commitments faithfully and consistently, putting all one's skill and energy into the effort." (p. 239)
Konečně
"Přišli jsme na konec této diskuse a v určitém smyslu se nacházíme v bodě, kde jsme začali. Základní zodpovědností lidské svobody je zodpovědnost vůči vytvoření vlastních životů - nás samých - skrze naše volby. Je možné, že svou svobodu užijeme dobře anebo špatně, ale není možné se vyhnout tomu, že ji užijeme. Použít svobodu dobře znamená zvolit si cesty, které nás postupně otevírají většímu uskutečnění toho, co znamená být lidskými osobami. Použít svobodu špatně znamená zvolit si cesty které brzdí a nakonec zabíjejí schopnost dalšího růstu."
"We have come, then, to the end of this discussion, and in a sense we find ourselves at the point where we began. The fundamental responsibility of human freedom is the responsibility we all face to create our own lives--our own selves--through our choices. It is possible to use this freedom well or badly, but it is not possible to avoid using it. Using freedom well means choosing in ways which progressively open us to ever greater realization of what it means to be human persons. Using freedom badly means choosing in ways which stunt, and finally kill, the capacity for further growth." (p. 240)
Etika, spíše než aby brzdila lásku zatěžujícími pravidly, je úsilí lidského rozumu poskytnout ochranu lásce--pravidla pro volby (rozhodnutí), které umožní náš postupující růst jakožto lidských osob. Pouze pokud budeme volit tímto způsobem a pokračovat v růstu jako osoby, tak můžeme být opravdu naplněni. Takovéto naplnění není totéž co požitek či praktický úspěch. Žít morálně dobrým způsobem je vždy více či méně obtížné, vše nás nevyhnutelně staví i do bolesti a může nás zaplést do tragédie--pokud tragédií myslíme to, že nedocílíme své legitimní, nicméně omezené cíle a plány. To je totiž realita a důstojnost lidského života. Svoboda je jak požehnání tak i břemeno. V obojím leží jádro toho, co znamená být člověkem."
Rather than inhibiting love by burdersome rules, ethics is human reason's effort to provide safeguards for love--guidelines for choices which make possible our continued growth as human persons. Only when we choose in this way and continue to grow as persons can we truly be fulfilled. Such fulfillment is not the same as gratification or practical success. To live in a morally good way is always more ore less difficult, all but inevitably involves us in pain, and may enmesh us in tragedy--if by tragedy we mean failure to attain our legitimate but limited goals and objectives. This, however, is the reality and dignity of human life. Freedom is both blessing and burden. In both aspects it lies at the heart of what it means to be human." p. 240
Důležité je podle mého názoru především zdůvodnění svobody, které je prý v knize Free choice: A Self-referential Argument (1976) a dále metafyzika v pozadí Grisezovy etiky, která je prý rozvinutá v knize Beyond the New Theism (1975).
Bez náboženského závazku (v širokém smyslu slova) vůči nejzažšímu zdroji smyslu není možné sladit různé nároky života. Jaký náboženský závazek je ovšem přijatelný? Grisez/Shaw se nechtějí pouštět do apologetiky, zmiňují jen některá negativní kriteria vyplývající z jejich etické teorie, např neslučitelnost s determinismem. Dále zdůrazňují rozdíl mezi věrností závazkům vůči základním lidským dobrům (ta jsou nevyčerpatelná a v jistém smyslu slova "flexibilní") a lpěním na cílech jakožto konkrétních instancích nějakého dobra.
Závěrečné shrnutí
"Nicméně, jednoduše řečeno, někteří lidé nemají příliš mnoho charakteru ani dobrého, ani špatného, který by stál za to. Jejich životy jsou dezorganizované a epizodické. Někdy dělají dobré věci, někdy špatné, není v tom ale žádný vzorec ani pravidelnost. Jejich volby jsou jejich zodpovědností, morálně řečeno, a zásadní nedostatek charakteru a životního záměru jsou více méně jejich vlastní chyba, ale o jejich životech, vezmeme-li je jako celek, můžeme stěží říci, že mají morální význam. A přeci takoví lidé většinou přijmou plnou zásluhu za své morálně dobré činy, zatímco se vposledku snaží vyhnout se zodpovědnosti za své špatné činy tím, že si namlouvají, že v hloubi svého srdce, mimo dohled, dokonce i při svém zpytování svědomí, je skryta dobrá "základní volba". Opravdu mají v úmyslu být dobří - s tím druhem úmyslu, který dláždí cestu do pekla."
"Quite simply, though, some people do not have much character to speak of, either good or bad. Their lives are disorganized and episodic. Sometimes they do good things, sometimes bad, but with no pattern or regularity to either. Their choices are their responsibility, morally speaking, and their fundamental lack of character and purposefulness is more or less their own fault; but their lives, taken as a whole, can hardly be said to have moral significance. Yet such people are likely to take full credit for their morally good acts while trying to evade ultimate responsibility for their bad ones by telling themselves that in their deepest heart, somewhere out of sight even when they examine their conscience, is hidden a good "fundamental option." They really intend to be good--with the sort of intention which paves the read to hell." (p. 239)
"Co má člověk dělat, pokud chce celkově žít život, který má morální význam jakožto jednotný celek? Odpověď musí být nyní již jasná: hledat náboženskou pravdu, usilovat o poznání morální pravdy, učinit řádný základní závazek, zorganizovat svůj život harmonickým souborem závazků, které uskutečňují základní závazek, přezkoumávat a upravovat své závazky podle toho, jak měnící se okolností otevírají nové a jiné možnosti, vykonávat své závazky věrně a důsledně, dávat všechny své schopnosti a síly do tohoto úsilí."
"What is one to do if, on balance, one wishes to lead a life which has its moral significance as a unified whole? The answer must be obvious by now: Seek religious truth, strive to know moral truth, make a sound fundamental commitment, organize one's life by a harmonious set of commitments which implement the fundamental commitment, review and adjust commitments as changing circumstances open up new and different possibilies, carry out commitments faithfully and consistently, putting all one's skill and energy into the effort." (p. 239)
Konečně
"Přišli jsme na konec této diskuse a v určitém smyslu se nacházíme v bodě, kde jsme začali. Základní zodpovědností lidské svobody je zodpovědnost vůči vytvoření vlastních životů - nás samých - skrze naše volby. Je možné, že svou svobodu užijeme dobře anebo špatně, ale není možné se vyhnout tomu, že ji užijeme. Použít svobodu dobře znamená zvolit si cesty, které nás postupně otevírají většímu uskutečnění toho, co znamená být lidskými osobami. Použít svobodu špatně znamená zvolit si cesty které brzdí a nakonec zabíjejí schopnost dalšího růstu."
"We have come, then, to the end of this discussion, and in a sense we find ourselves at the point where we began. The fundamental responsibility of human freedom is the responsibility we all face to create our own lives--our own selves--through our choices. It is possible to use this freedom well or badly, but it is not possible to avoid using it. Using freedom well means choosing in ways which progressively open us to ever greater realization of what it means to be human persons. Using freedom badly means choosing in ways which stunt, and finally kill, the capacity for further growth." (p. 240)
Etika, spíše než aby brzdila lásku zatěžujícími pravidly, je úsilí lidského rozumu poskytnout ochranu lásce--pravidla pro volby (rozhodnutí), které umožní náš postupující růst jakožto lidských osob. Pouze pokud budeme volit tímto způsobem a pokračovat v růstu jako osoby, tak můžeme být opravdu naplněni. Takovéto naplnění není totéž co požitek či praktický úspěch. Žít morálně dobrým způsobem je vždy více či méně obtížné, vše nás nevyhnutelně staví i do bolesti a může nás zaplést do tragédie--pokud tragédií myslíme to, že nedocílíme své legitimní, nicméně omezené cíle a plány. To je totiž realita a důstojnost lidského života. Svoboda je jak požehnání tak i břemeno. V obojím leží jádro toho, co znamená být člověkem."
Rather than inhibiting love by burdersome rules, ethics is human reason's effort to provide safeguards for love--guidelines for choices which make possible our continued growth as human persons. Only when we choose in this way and continue to grow as persons can we truly be fulfilled. Such fulfillment is not the same as gratification or practical success. To live in a morally good way is always more ore less difficult, all but inevitably involves us in pain, and may enmesh us in tragedy--if by tragedy we mean failure to attain our legitimate but limited goals and objectives. This, however, is the reality and dignity of human life. Freedom is both blessing and burden. In both aspects it lies at the heart of what it means to be human." p. 240
----------
V bibliografické poznámce odkazuje Grisez/Shaw na řadu publikací. V prvé řadě je to Grisezovo teologické opus magnum, The Way of Lord Jesus (1983?). Dále Grisez poukazuje na následující spřízněné etické teorie: Aristoteles, Etika Nikomachova a samozřejmě sv. Tomáš (k němuž Grisez publikoval řadu článků), dále Henry B. Veatch, For an Ontology of Morals: A Critique of Contemporary Ethical Theory (1971), Alasdair MacIntyre, After Virtue (1981) a A Short History of Ethics (1966), John Finnis, Fundamentals of Ethics (1983).Důležité je podle mého názoru především zdůvodnění svobody, které je prý v knize Free choice: A Self-referential Argument (1976) a dále metafyzika v pozadí Grisezovy etiky, která je prý rozvinutá v knize Beyond the New Theism (1975).
středa 22. prosince 2010
Germain Grisez - pokračování
V dalších kapitolách (viz 16.12 a 18.12.2010 a ) aplikuje Grisez svou etickou teorii na nejrůznější oblasti. Uvedu zde jen několik (pro mne) zajímavých myšlenek:
Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní
Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní
- týká se osmého pravidla, které lze "zachránit" pouze uznáním principu dvojího účinku ; tento princip předpokládá existenci dvojího typu činů: (a) dobrý následek činu je vyvolán špatným, (b) dobré i špané následky činu jsou neoddělitelné, ale jeden není příčinou druhého (k současným diskusím viz 29.12.2009)
- jednání je třeba hodnotit jak podle (vnitřních) úmyslů, tak podle vnějšího projevu, tj. je třeba si klást obě otázky: „Co dělám?“ a „Proč tak jednám?“; mít tzv. dobrý úmysl, např. udělat někomu radost, nestačí k omluvě činu jako je krádež šperku
- aplikace principu dvojího účinku na různé otázky: válka, sebeobrana, smrt dítěte při záchraně matky, trest smrti, umělé prodlužování života, atd.
Kapitola 14: Povinnosti: zodpovědnost ve společenství
- společenská morálka (povinnosti a práva; smluvní a společenské povinnosti; konflikt povinností)
Kapitola 15: Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás
- rozvoj svobody-osoby navzdory překážkám prostředí a dědičnosti (trochu připomíná téma identity v soc. psychologii, viz 5.8.2010)
- úloha morálních ideálů
- svědomí jakožto schopnost posoudit moralitu daného činu
- v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá psychologie Abrahama Maslowa (1908–1970) Toward a Psychology of Being z r. 1968 (s. 149-85) a Erika Eriksona Insight and Responsibility z r. 1964 (s. 83-134), viz 4.8.2010; myslím, že Grisezův přístup souzní i s přístupem Scott M. Pecka (s jeho ideou duchovního růstu, viz 18.8.2009)
Kapitola 16: Formace budoucnosti
- poznámky k teorii vzdělání a výchovy dětí (zásadní je svoboda sebe-určení a celistvý rozvoj osoby)
- v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá pedagogický systém Marie Montessori (1870–1952) a odkazuje na knihu E. M. Standinga Montessori: Her Life and Thought, 1962.
- otázku pokroku lidstva (v jakém smyslu ano a v jakém ne) a nebezpečí všeléků-panaceas, které ex definitione zneuznávají fundamentální lidskou svobodu
- za jakých podmínek je reforma či revoluce morálně dobrá
- Pomáhá náboženství moralitě či nikoli? Za prvé je třeba zdůraznit různost náboženství, přičemž ani v rámci monoteismu není záruka, že povede vyznavače k morálnímu životu. I kdybychom ale uznali blahodárný vliv některého náboženství (např. křesťanství) na morální život, bylo by hrubým zkreslením jak křsťanství tak etiky redukovat křsťanství na prostředek k morálnímuo životu.
- Grisez uznává námitku, že některé interpretace křesťanství svádějí k vyhýbání se odpovědnosti ve světě či negativnímu postoji ke světu (např. Augustinova, pro něhož je tento život pouhým prostředkem jak se dostat do nebe); Grisez zdůrazňuje to, že Tomáš (v jeho pojetí) vede k plnějšímu životu už zde a nyní; více viz jeho "Man, The Natural End of" v New Catholic Encyclopedia.
- zlo není námitkou proti teismu, ale je řešitelné pouze v rámci kontextu v němž vzniklo, tj. v rámci teismu
- křesťanské náboženství dává naději tváří v tvář zlu
úterý 21. prosince 2010
Anscombová: Moderní morální filosofie (1958)
V r. 1958 vydala Elisabeth Anscombová článek "Moderní morální filosofie". Anscombová ve svém článku hájí explicitně tři teze (parafráze):
1. Dokud nebudeme mít k dispozici adekvátní filosofickou psychologii, což nemáme, nemá smyslu dělat morální filosofii.
2. Pojmy závazku a povinnosti, tj. toho co je morálně správné a špatné, jsou pouhé relikty dřívějších etických teorii (závislých na Bohu jako zákonodárci), které jsou bez původního kontextu bezobsažné.
3. Rozdíly mezi hlavními anglickými morálními filosofy od Sidgwicka jsou zanedbabatelné (všichni jsou konsekvencialisté a neuznávají "vnitřně špatné" činy, tj. ty, které jsou špatné za všech okolností).
Obsah tohoto článku ovšem nelze vyčerpat v těchto třech tezích. Díky němu se totiž pozornost řady filosofů obrátila k tzv. teorii ctností (virtue theory, IEP), inspirované Aristotelem (dnes jeden ze tří hlavních etických směrů, vedle konsekvencialismu, etiky následků, a deontologii, etiky povinností).
1. Dokud nebudeme mít k dispozici adekvátní filosofickou psychologii, což nemáme, nemá smyslu dělat morální filosofii.
2. Pojmy závazku a povinnosti, tj. toho co je morálně správné a špatné, jsou pouhé relikty dřívějších etických teorii (závislých na Bohu jako zákonodárci), které jsou bez původního kontextu bezobsažné.
3. Rozdíly mezi hlavními anglickými morálními filosofy od Sidgwicka jsou zanedbabatelné (všichni jsou konsekvencialisté a neuznávají "vnitřně špatné" činy, tj. ty, které jsou špatné za všech okolností).
Obsah tohoto článku ovšem nelze vyčerpat v těchto třech tezích. Díky němu se totiž pozornost řady filosofů obrátila k tzv. teorii ctností (virtue theory, IEP), inspirované Aristotelem (dnes jeden ze tří hlavních etických směrů, vedle konsekvencialismu, etiky následků, a deontologii, etiky povinností).
pondělí 20. prosince 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)