Identita v analytické tradici

Jak jsem již zmiňoval (3.8.2010), kontinentální filosofická tradice se zabývá spíše slabou (konstruktivistickou) identitou, která je hlavním zájmem sociálních věd:

1. soubor vlastností charakteristických pro danou osobu či sociální skupinu;
2. sebe-pojetí dané osoby či sociální skupiny;

kdežto analytická tradice se zabývá spíš silnou (essencialistickou) identitou:

1. naprostá neboli striktní totožnost: každá věc je sebe-identická;
2. stejnost-navzdory-změnám-v-čase (tzv. diachronní identita).

Vzhledem k tomu, že jsme se doposud věnovali spíše identitě slabé, tak jak je tematizována v sociálních vědách a kontinentální filosofii, podívejme se nyní na identitu silnou, tak jak je tematizována v analytické filosofii.

Identita či stejnost je buď naprostá (striktní, silná) anebo nějakým způsobem oslabená. Oslabená identita či stejnost je také běžně nazývána podobnost. Jestliže Petr má stejné tričko jako Kamila neznamená to, že sdílí naprosto stejné tričko, ale že obě trička jsou si podobná co do svých vlastností. Jediným (viditelným) rozdílem je mezi nimi to, že jsou ve stejném čase na různých místech. Naprosto identická je tedy každá věc pouze sama se sebou. Někdy se této identitě také říká numerická či početní identita, protože podle ní můžeme věci počítat. Jsou-li čtyři trička v místnosti, znamená to, že čtyři trička jsou identická sama se sebou.
Analytičtí filosofové dále formulují dva zákony popisující identitu a odlišnost (rozlišitelnost):

• Princip nerozlišitelnosti identických věcí : pro každé x, y platí, že je-li x identické s y, pak jsou nerozlišitelná (= mají všechny vlastnosti stejné); ∀x∀y [x=y → ∀F(Fx ↔ Fy)]
• Princip identity nerozlišitelných věcí: pro každé x, y platí, že jsou-li nerozlišitelné (= mají všechny vlastnosti stejné), pak je x identické s y; ∀x∀y [∀F(Fx ↔ Fy) → x=y].

(Pozn.: podle SEP lze tyto principy formulovat pouze v jazyce druhého řádu)

Zatímco první princip je relativně nekontroverzní, druhý, který je připisovaný německému filosofovi Gottfriedu Wilhelmu Leibnizovi (1646–1716), je problematický. Jeho důsledkem je to, že každá věc je jedinečná v tom smyslu, že má nějakou vlastnost, kterou žádná jiná věc nemá.