Aither - rozhovor s Dr. Baranem - filosofický výzkum v ČR

Nedávno jsem si povšiml druhého čísla časopisu Aither, které vyšlo na konci r. 2009. Byl v něm publikován velmi zajímavý rozhovor s ředitelem Filosofického ústavu, Pavlem Baranem. Konečně mi někdo vysvětlil, co se to vlastně v posledních dvou letech děje v oblasti české vědy a výzkumu.

Pokud nic nevysoutěžíme, je to naše chyba, společnosti musíme vracet, co jí patří (Rozhovor s Pavlem Baranem, ředitelem Filosofického ústavu Akademie věd ČR.) 

Předposlední otázka zní, jaká je z Vaší pozice ředitele Filosofického ústavu Akademie úloha Akademie věd v české společnosti, české kultuře a českém veřejném prostoru vůbec?


... Pracoviště Akademie věd by měly být přiměřeným způsobem integrovány do plnění vybraných priorit tak, aby se na jedné straně využilo kapacit, které tady jsou, a nepřišly vniveč nemalé prostředky, které do těch pracovišť byly za 20 let vloženy. Na druhé straně by se mělo přihlížet k tomu, aby se výsledky bádání těch institucí a jejich působení směrem k veřejnosti (včetně aplikovaného výzkumu) v zásadě podporovaly. Aby se dosahovalo synergických efektů a ne aby se vedla „válka všech proti všem“ s cílem prokázat vlastní nezbytnost a malost toho dalšího partnera. To je totiž ten nejvýraznější negativní trend současnosti: nezájem o jakoukoli synergii zmiňovaných procesů, pokus o prosazení každého proti všem zbývajícím, a to naprosto bez ohledu na to, co to stojí společnost, a co to té společnosti může vracet. Myslím, že smyslem existence pracovišť Akademie věd (a samozřejmě i všech ostatních podobných pracovišť na vysokých školách) je naopak, byť v delším horizontu, vracet společnosti to, co z těch veřejných prostředků ta pracoviště získávají. Vracet to do oblasti vědy, vzdělání, ale i kultury, a troufnu si tvrdit i do nějakého hodnotového ukotvení společnosti. Tak aby v situaci, kdy svět sám o sobě se mi zdá dostatečně destabilizován, se hledala určitá jednotící a pojící materie, která by tyto trendy nějak vyvaţovala. Je třeba od té společnosti něco požadovat, ale s vědomím že je třeba jí vracet, co jí patří. Skoro v tom biblickém „Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu.“ Zadarmo nám nikdo nic nedá a ani to nesmíme chtít.

Za přečtení stojí celé.