Filosofické konzultace metodou "sókratovských otázek" (ať už to má se Sókratem něco společného či nikoli) není většině lidí příjemná. Někteří však vytrvají a dojdou užitečného výsledku (příspěvku k sebepoznání), jiní sice k čemusi dojdou, ale je zřejmé (většinou nikoli jim samým), že se jedná jen o zástupný problém. Př. tří konzultací z posledního týdne:
YV:
Otázka: "Je někdy morálně přípustné zabít člověka?"
Výsledek: "Není. Ani v sebeobraně. Tento můj názor je zcela ojedinělý, na což jsem hrdá."
SN:
Otázka: "Je tvrzení "vše je v naší mysli" pravdivé?"
Výsledek: "Tvrzení lze pochopit nepravdivě. I kdyby bylo možné pochopit je pravdivě, jedná se o nejasné tvrzení. Úsilí interpretovat tvrzení pravdivě vychází z mé snahy zachovat si v důvěru k autoritě, která dané tvrzení vyslovila."
MN:
Otázka: "Proč mě XY tak štve"
Výsledek: "Příčina iritace a hněvu s XY nevychází ze samotné osoby XY, ale z mých velkých očekávání, která o XY mám."
Samozřejmě, že výsledky těchto konzultací vypadají na první pohled triviálně. Důležité ovšem je, že se jedná o výsledky asi hodiny namáhavé vlastní myšlenkové práce partnerů - nic jsem jim nepředkládal, pouze kladl otázky, poukazoval na případné protiřečení a navrhoval formulace a shrnutí dosaženého.
Další přínos filosofické praxe je v tom, že se stávají zřejmější implicitní filosofické předpoklady z nichž názory lidí vychází (jak o tom mluvil Ran Lahav, 23.07.2010; v kontextu filosofování dětí viz SEP).
Žádné komentáře:
Okomentovat