Obecně vzato lze k jakýmkoli sporným otázkám přistupovat trojím způsobem:
(A) Dogmatismem s polemickým monologem
Dogmatismus je postoj při němž trváme na svém názoru bez ohledu na evidenci v jeho prospěch či neprospěch. Diskuse dogmatiků spočívá v monolozích, kdy jeden druhého neposlouchá. Často proto dochází k verbální polemice i v otázkách, kde vlastně panuje věcná shoda (nebo naopak).
(B) Relativismem s nonšalantním pseudo-dialogem
Relativismus je postoj podle něhož je pravda vlastnost vztažná (relativní) vůči individuu či socio-kulturní skupině. Pokud každý máme svou pravdu, není třeba poslouchat ty druhé, protože já se mýlit nemohu. „Dialog“ relativistů spočívá v sérii monologů o soukromých pravdách.
(C) Kritickým realismem s dialogickým pluralismem
Kritický realismus je postoj podle něhož je pravda daná realitou a nikoli našimi soukromými představami a libovůlí; pravdu je pak třeba hledat a zastávat kriticky (nikoli dogmaticky), což znamená pečlivě zvažovat evidenci pro a proti. Pro kritický realismus je důležitým nástrojem dialog ve smyslu trpělivé diskuse, v níž si účastníci svá stanoviska vzájemně vyjasňují a zdůvodňují (tzv. „community of inquiry“).
Jenom dvě poznámky: zaprvé, pokud diskutuješ s dogmatikem, tak to pro tebe může mít smysl, pokud on má ve svém postoji pravdu (a ty hodnotíš jeho argumenty jako tebe přesvědčující), přestože on není k žádným změnám od začátku diskuse ochoten.
OdpovědětVymazatZadruhé, k tomu relativismu: názoru, že pro člověka A je dobré X a pro člověka B je dobré Y, případně je pro člověka A je dobré zastávat postoj, že je X, a pro člověka B je dobré zastávat postoj Y, se asi nedá říkat relativismus? Protože pravda o dobru a postoji človaka A by platila i pro člověka B a naopak.
Ad diskuse s dogmatikem:
OdpovědětVymazat- plně souhlasím
Ad relativismus:
- existuje řada verzí relativismu; verzi, kterou zmiňuješ bych jako takovou pod zde míněný "vulgární relativismus" nepočítal;
- Chris Swoyer má k relativismu na SEP velmi důkladný článek (který jsem ještě celý "nestrávil")
- Martin Cajthaml o relativismu napsal v němčině knihu, jejíž českou recenzi Ti mohu poslat.
za tu recenzi budu moc rád, Swoyera si přelouskám kdyžtak anglicky, jestli je to na webu přístupné.
OdpovědětVymazatkoukal jsem na tvou recenzi. zajímavá. mám jen poznámku k té vztažnosti hodnot. Cajthaml (nebo ty?) tam zmiňuje svobodu vůle jako příklad té nerelativní hodnoty. I když odhlédnu od svého přesvědčení, že svobodná vůle je nesmysl, pro který nejsou žádné rozumné důvody, tak se mi pořád vzdá, že i kdyby SV existovala (nebo i cokoliv jiného), tak vždy musí být určitě vztažné. Pokud je totiž něco obecně dobré, musí to být zároveň dobré pro každého (kdežto naopak to neplatí: individuální dobro nepotřebuje logicky nutně ke své existenci obecné dobro). Takže když se budeš ptát na vztah dané hodnoty k tobě (zda je tvou hodnotou), tak nemůžeš udělat chybu, ať už ta hodnota bude jen vztažná nebo obecně platná pro všechny a v nějakém (jakémkoliv) smyslu ještě víc.
OdpovědětVymazatDobro, stejně jako pravda, je vskutku tradičně chápáno jako vztažná vlastnost jsoucna (ovšem speciálního ontologického typu: transcendentální nikoli kategorická). Cajthaml vychází z realistické fenomenologie, kde je toto pojetí kritizováno. Ať je to jak je to, jedná se o relativitu "neškodnou", protože není individuálně-arbitrární.
OdpovědětVymazatdík za to odlišení transcendálního od kategorického. vypadá to rozumně. jinak teď čtu Sousedíka: Identitní teorii predikace. Je to výborný úvod do metafyzikjy, jak mi už kdysi doporučoval Lukáš. Škoda že se to jmenuje tak šíleně - dost lidí to odradí, přestože je to psáno mimořádně srozumitelně, až populárně (až na velmi řídký výskyt slov typu "abruptní").
OdpovědětVymazatPlně souhlasím, také jsem Sousedíkovi říkal, že by se to mělo spíše jmenovat "Úvod do aristotelské metafyziky" s podtitulem "identitní teorie predikace". Je to jedno z nejlepších původních českých filosofických děl.
OdpovědětVymazat