(pokračování z pátku)
...
Sókratés: Tedy kdo se domnívá, že učebnici umění zanechal ve spisu, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova [tj. Thamuse], když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek k upamatování toho, kdo věc zná ...
Faidros: Zcela správně.
Sókratés: To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu ... ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumnějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci.
(Následuje podobenství: tak jako rolník nepoužívá semena, na kterých mu záleží, pro hru o svátku Adónise, při nichž by tato semena nakonec přišla na zmar, ale používá je pro vhodnou půdu, tak ani člověk vědoucí "o věcech spravedlivých, krásných a dobrých" nebude "vážně psát do vody, rozsévaje je černí a třtinou". Vhodnou půdou je vnímavé lidské srdce nikoli papír.)
Žádné komentáře:
Okomentovat