Negramotná filosofie

Filosofická praxe, tak jak je rozvíjená např. Oscarem Brenifierem, je založená na společné diskusi. Účastníci diskuse se učí mj. soustředěné sebe-přítomnosti, naslouchání jeden druhému, zapamatovávání si toho, co je řečeno, výstižnému formulování své myšlenky i myšlenky těch druhých. To vše jsou základní nutné schopnosti pro vznik funkčního zkoumajícího společenství (ZS). Obtíže, které se zpočátku staví do cesty vznikajícímu ZS jsou nesmírné, třebaže v drtivé většině případů účastníci pohlížejí positivně na proces jejich překonávání.

Proč je kultivace ZS tak obtížná? Domníval jsem se, že je to pouhým nezvykem, případně škodlivým vlivem mas-médií. Walter J. Ong, badatel v oblasti orální kultury, mě ovšem přivedl na další hypotézu: spolu-viníkem je psaný jazyk. Písmo nám sice dává obrovské schopnosti, ovšem zároveň ohrožuje naši schopnost soustředěné diskuse s druhými lidmi:

"Primární oralita rozvíjí osobnostní struktury, které jsou jistým způsobem  více orientované na společenství a vnější okolí a méně na zkoumání vlastního nitra, než je tomu u gramotných lidí. Ústní komunikace spojuje lidi do skupin. Psaní a čtení jsou osamělé činnosti, které vracejí mysl zpátky k sobě samé. Když učitel hovoří ke třídě, která mu připadá ... jako velmi soudržná skupina, a potom požádá studenty, aby si vzali učebnice a přečetli si nějakou konkrétní pasáž, zjistí, že jednota skupiny se zcela rozplyne a každý se ponoří do svého soukromého přirozeného světa." (Technologie slova, s. 82-3)

Znamená to, že lépe by se diskutovalo negramotným lidem? Lidem v primárně orálním světě?