Třetí kapitola ("Některé psychodynamické vlastnosti orality") bude patrně jádrem Ongovy knihy. Doposud jsme totiž mluvili o rozdílech mezi oralitou a gramotností nesoustavně, zde je pokus o systematický výčet rozdílů.
Vyřčené slovo jako moc a čin
"V primárně orální kultuře je výraz "podívat se do něčeho" ve smyslu "vyhledat" jen prázdnou frází - neměl by totiž žádný myslitelný význam. Bez písma nejsou slova jako taková vizuálně přítomná ... Jsou to zvuky. Člověk si je může znovu připomenout, tedy "přivolat" zpět, ale nikde se na ně nemůže "podívat". Nemají žádné ohnisko, nezanechávají žádnou stopu (což je vizuální metafora ukazující závislost na písmu) ... Prostě se "dějí", jsou to události.
...
Veškeré vjemy probíhají v čase, avšak zvuk, na rozdíl od ostatních vjemů, které lidské smysly zaznamenávají, má k času zvláštní vztah. Zvuk existuje pouze v tu chvíli, kdy přestává existovat. Nejde jen o to, že prostě rychle zaniká, ale je ve své podstatě prchavý a jako takový ho také vnímáme. Když vyslovuji slovo "trvalost", ve chvíli, kdy se dostávám ke slabice -lost, první část slova (trva-) už zanikla a musela zaniknout.
Zvuk nelze žádným způsobem zastavit v pohybu a zmocnit se ho. Můžu zastavit kameru a na plátně udržet jednotlivý obraz. Pokud zastavím pohyb zvuku, nemám vůbec nic - žádný zvuk, pouze ticho. ... žádná jiná smyslová oblast se natolik důsledně nebrání zastavení děje či ustálení pohybu. Zrak může zaznamenávat pohyb, ale zaznamenává i nehybnost. Nehybnosti ve skutečnosti dává přednost, neboť, když něco chceme důkladně prozkoumat zrakem, je pro nás lepší, když to stojí v naprostém klidu. Pohyb často redukujeme na sérii nehybných obrazů, abychom lépe viděli, co to pohyb vlastně je. V oblasti zvuku však žádná obdoba nehybného obrazu neexistuje.
... hebrejský výraz dabar znamená "slovo" a zároveň "událost". Malinowski ... přesvědčivě dokázal, že mezi "primitivními" národy (tedy národy žijícími v orální kultuře) je jazyk obecně modem činu a nikoli jen prostě stvrzením myšlení. ... národy žijící v orální kultuře běžně a možná všeobecně připisují slovům obrovskou moc. Zvuk nemůže znít bez použití jisté energie. Lovec vidí bizona, cítí, ochutnává a dotýká se bizona, pokud je bizon zcela nehybný, nebo dokonce mrtvý, ale když ho zaslechne, měl by se mít na pozoru. Něco se totiž děje. Veškeré zvuky vycházející z vnitřku živých organismů - a ústní promluva zvlášť - jsou v tomto smyslu dynamické. (s. 42)
...
Společenství s orální kulturou se bežně domnívají, že jména (tedy jeden druh slov) mají nad věcmi určitou moc. ... Jména totiž za prvé skutečně dávají lidem moc nad tím, co pojmenovávají. Pokud se člověk nenaučí obrovskou zásobu slov, je zcela bezmocný, jestliže chce například porozumnět chemii nebo praktikovat chemické inženýrství. A tak je tomu i v ostatních oblastech rozumového poznání. Člověk v chirografických a typografických kulturách za druhé často vnímá jména jako viditelná označení či jako jakési popsané nebo tištěné visačky, které na základě představivosti připojujeme k pojmenovávanému předmětu. Lidé v orálních kulturách vůbec nevnímají jméno jako visačku, protože si jméno nepředstavují jako něco, co lze vidět. Psané nebo tištěné zobrazení slova se může stát nálepkou. Skutečné, mluvené slovo však nikoli." (s. 43) "
(vlastní zdůraznění)
Žádné komentáře:
Okomentovat